Gacha hry mě málem zničily. A taky mi pomohly pochopit samu sebe.

Nikdy mi nepřipadalo, že mi můj vlastní život patří. Šikana, neustálé ignorování osobních hranic, toxická přátelství, nátlak do vztahů, emoční manipulace, sexuální napadení, vyhazov z bytu, ztráta příjmu, chronická bolest, hormonální porucha a interrupce pro mě byly jen důkazy toho, že na mých zájmech, potřebách a těle vlastně zase tolik nezáleží. A tak jsem si vše snažila kompenzovat jinak. Přecházela jsem od jednoho sebedestruktivního chování k dalšímu a hledala v nich alespoň nějaký pocit kontroly — od bulimie a sebepoškozování přes krádeže v obchodech, workoholismus a sebeobětování pro ostatní až po nadměrné hraní a utrácení za mikrotransakce.

Únik do virtuálního světa

Právě kompulzivní hraní gacha her, tedy videoher spojených s principem hracích automatů, ze kterých místo peněz při troše štěstí vypadne fiktivní postava, dostalo můj psychický i fyzický stav na úplné dno. Celé mé dny se začaly točit kolem hraní, shánění herní měny, zjišťování, jak být ve hrách co nejefektivnější, a hledání dalších gacha titulů, do kterých bych se mohla ponořit. Hraní jako problém jsem si v té době ale nepřipouštěla a dál se jím ničila.

Tělo na hranici zhroucení

Zlom přišel až ve chvíli, kdy jsem kvůli hrám vynechala několik jídel a spojení antidepresiv na hladový žaludek s jízdou v autě vyvrcholilo v celodenní zvracení, během něhož jsem zapínala jednu hru za druhou a naprosto vyčerpaná plnila nesmyslné denní úkoly. Konečně mi došlo, že jsem dávno překročila únosnou mez, a rozhodla se nastavit si nějaké hranice. Ať jsem ale zkoušela cokoliv, vydrželo mi to den, maximálně dva.

Poprvé si říct o pomoc

Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že na tohle sama prostě nestačím, a objednala se do poradny pro nelátkové závislosti. Ještě před konzultací jsem všechny hry odinstalovala a prošla si dlouhým „absťákem“ plným nervozity, nutkání hrát a prožívání všech do té doby potlačovaných pocitů a emocí — viny, smutku, strachu, zklamání, frustrace, zoufalství, bolesti, vzteku a chuti někoho nebo něco pořádně praštit. Jak ráda bych v té době na všechno zapomněla a vrátila se zpátky do her, kde bych se mohla pomalu vytrácet z reality.

Zápisník změny a první malé kroky

Ze začátku mi pomohla knížka 12 kroků. Ačkoliv s programem v několika bodech a přístupech nesouhlasím, některé podněty mě přiměly zamyslet se nad vzorci mého chování, nad okolnostmi, které mě k nemocem přivedly, a nad hodnotami, které jsem měla celý život zafixované. Všechno jsem si sepisovala do deníku a sama se sebou hledala cestu k tomu, co a jak dělat. Nešlo to vždycky úplně snadno, ale chtěla jsem dát sama sobě šanci. To v té době znamenalo třeba to, že jsem si na celý den sedla ven s knížkou a snažila se neposlouchat workoholický mozek, který mi říkal, abych práci odevzdala několik dní před termínem a okamžitě se pustila do něčeho dalšího.

Sebepéče není odměna

Zkoušela jsem si čas od času dopřát sebepéči, aniž bych si ji zasloužila něčím výjimečným, dovolila si nabírat méně práce a přestat bojovat se svými emocemi a myšlenkami. Trpělivě (a mnohem častěji netrpělivě) jsem se je učila přijmout, prožít a nechat zase odejít. Klidně sama sebe obejmout a pohladit, když jsem to potřebovala. A když nic nezabíralo, hledala jsem si alespoň zdravější rozptýlení — procházku v přírodě, mazlení s kočkou, poslouchání hudby, sledování videí nebo čtení.

Den po dni k sobě samé

Důležité pro mě bylo přijmout, že nemůžu z absolutní sebenenávisti a nulové sebehodnoty přejít k sebelásce a sebedůvěře, ale že na to musím jít s trpělivostí, laskavostí a ochotou brát všechno den po dni. V tomhle směru pro mě byly zásadní psychoterapie a sezení s adiktoložkou, díky nimž jsem si vše začala dávat do souvislostí a hledala cestu sama k sobě. Skrz různé pády a přešlapy jsem se naučila, že občas i zdánlivé kroky vzad mohou být ve skutečnosti kroky vpřed. Moje touha ublížit si a odevzdat se ostatním možná nikdy úplně nezmizí, nyní se však učím s tím pracovat, přijmout ji jako svou součást a stejně si zvolit laskavost k sobě samé. Každý den si mohu vybrat naději a život. Konečně vím, že nemusím jen přežívat a čekat na to, až můj čas vyprší, ale že mám budoucnost — a chci ji žít.